Vydáme-li se na pouť časem, na počátek zlatého věku antického Řecka a vyplujeme-li na sever od Pirea, podél pobřeží Attiky, směrem na východ kolem chrámového předhoří mysu Suonion, dosáhneme malého ostrovu jménem Kea, kde, můžeme-li věřit neuvěřitelnému, na základě slov autorit Straba a Plútarcha, kteří tvrdí, že „byl zde jednou zákon, který nařizoval těm, jež byli starší šedesáti let, píti bolehlav, aby zbylo dostatek jídla pro ostatní obyvatele ostrova,“ a „nebyla zde žádná vzpomínka na případ cizoložství nebo svádění po dobu sedmi set let“ (Durant, 1966, s. 129).
Možná z toho důvodu, jeden z věhlasných „Devíti lyrických poetů“ , vyhnal sám sebe z Kea po dosažení středního věku; pravděpodobně považoval za obtížné zůstávat ve své přísné domovině osmdesát sedm let, které mu štědře řecká tradice věnovala. Celý helénský svět znal Simónida v jeho třiceti a když zemřel, tj. v roce 469 př. n. l., byl jednomyslně uznáván jako jeden z největších a nejbrilantnějších poetů své doby. Přežil řecko-perské války a byl opakovaně vyzíván, aby skládal básně na počest a památku mrtvých (Durant, 1966).
Byl však stejně velkou osobností jako básníkem a Řecko jej odsuzovalo i milovalo pro jeho neřesti a výstřednosti. Měl velkou vášeň pro peníze a jeho múza mlčela v nepřítomnosti zlata a drachmé (Durant, 1966). Byl prvním píšícím verše za plat v zemi, ve které měli básnící stejné právo se najíst jako kdokoliv jiný, avšak tato praxe byla Řecku nová a Aristófanes ve své komedii zformoval nevoli veřejnosti dost jasně, když řekl, že Simónides „by vyplul na moře v proutěném koši, aby vydělal drobák“ (Aristófanes, 2016, s. 27).
Simónides, ať byl jaký byl, měl údajně i další zásluhu, jemu připsanou Cicerem (1956), který by možná nesouhlasil s výše zmíněným, nepříliš líbezným popisem dávného básníka. Jakousi invenci mnemotechniky, v historii známou jako Ars memoriae, dnes jako metoda loci, prostupující časem od Simónida do naší doby, o více než dva a půl tisíce let později.
Opustíme-li Kea a vydáme-li se na další dlouhou plavbu v pohodlí naší triéry, za nechtěné pomoci nebohé mechanické síly a snad spíše svěžího jihovýchodního středozemního větru na severozápad, kdy po levici můžeme vidět druhý největší ostrov Euboia, na kterém za několik desetiletí eminentní Perikles, otec demokracie, potlačí propukající vzpouru, a po pravici v dálce se tyčící kopcovitý ostrov Skyros, plný majestátních pinií a nostalgické vůně rozpáleného jehličí. Doplouváme pomalu, ale jistě, na slunné thesalské břehy.
Za krátkou chvíli, kdesi v přelidněných uličkách klasické tržnice plné malebné, všudypřítomné vůně orientálního a domácího koření a absence modré barvy, zaslechneme, že právě on, slavný Simónidés, bude přednášet své verše na počest Skopy, boháče a pugilisty, na hostině uspořádané v jeho počest, kterou si zasloužil díky svému boxerskému umění (Yatesová, 2015; Durant, 1966; Cicero, 1954).
Ve večerních hodinách již spočíváte v onom mramorovém sále. Na posilnění, po dlouhé plavbě průzračným Egejským mořem, si dáte pár sladkokyselých fíků a zředěné víno a zaposloucháte se do láskyplných a cituplných básní soupeřících poetů, věnovaných jak ženám, tak mužům, doprovázených lyrou a trpělivě čekáte na Simónida. Zrovna jej vidíte klidným, sebevědomým krokem vystupovat na pódium. Pohodlně se usadíte a necháte se obejmout jeho legendárními, zvukomalebnými verši. V druhé polovině jeho přednesu si však všimnete něčeho trochu zvláštního. Báseň obsahovala též pasáž oslavující Kastóra a Pollydeuka, nejslavnější z dórských hrdinů hned po Héraklovi. Na konci vystoupení, když se tavernou rozléhá vřelý potlesk, si všimnete, že domýšlivý a podlý Skopas básníkovi oznámil, že mu za jeho chvalozpěv zaplatí jen jednu polovinu sjednané odměny, a zbytek si prý má vyzvednout u božských dvojčat, jimž zasvětil druhou půli své básně. Skopasova arogance vás tak rozzlobila, že jste si museli udělat krátkou procházku na čerstvém vzduchu a skromně požádat Eiréné o kapku klidu a doušek ambrózie pro svou rozhořčenou duši (Cicero, 1954).
O něco později obdržel Simónidés vzkaz, že venku čekají dva mladíci, kteří by s ním rádi rozmlouvali. Zvedl se od stolu a vyšel ven. Nikoho však nenalezl. Zatímco byl pryč, zřítil se ale strop místnosti (díky Diovi za naši procházku), kde symposion probíhalo, a Skopas, se všemi svými hosty, nalezl v troskách smrt. Těla byla tak znetvořená, že ti, kteří si přišli pro své mrtvé příbuzné, aby je pohřbili, nebyli s to je vůbec rozpoznat. Simónidés si ale pamatoval místa, kde při hostině seděli, a tak pomohl příbuzným identifikovat zemřelé. Neviditelní návštěvníci Kastór a Pollydeukés štědře splatili svou roli v oslavné básni, když Simónida těsně před nehodou odvolali z hostiny. Tato zkušenost odhalila básníkovi principy umění paměti, za jehož vynálezce byl pak považován, a to když si povšiml, že je schopen identifikovat těla, jelikož si zapamatoval místa, kde hosté seděli a uvědomil si, že pravidelné uspořádání je základem dobré paměti (Yatesová, 2015).
Metoda loci je antická řecká mnemotechnika, která je v podstatě čistě vizuo-spaciální (vizuálně prostorová). Využívá prostoru, který člověk zná, k ukládání různých informací v podobě asociací. Předstoupíme-li před rozsáhlé dějiny Ars memorativa (Umění paměti) a podíváme-li se na více než dva a půl tisíce let (do které nepočítáme pravděpodobně ještě starší ústní tradici), definují tuto metodu zejména následující důležité antické traktáty.
První, nejstarší dochovaný spis je Rhetorica Ad Herennium (Rétorika pro Herennia), o kterém se soudí, že byl sepsán přibližně kolem roku 80 př. n. l. Toto krásné dílo je v dnešní době připisováno k zásluhám Marca Tullia Cicera, i když v podstatě je nutné podotknout, že čistě fakticky autor zůstává neznámý. Cicero však o pár desítek let později, přibližně v roce 55. př. n. l. sepsal knihu De Oratore (O řečníku), ve které se zmiňuje o této metodě, avšak velmi vágně a zdaleka ne tak „odborně“ jako v díle Rhetorica ad Herennium. Na základě našeho úsudku vyvozeného z dojmu, který na nás obě díla zanechala, soudíme, že je možné, že autorem Rhetorica Ad Herennium mohl být někdo jiný, jelikož se zdá, jako by Cicero v De Oratore byl teprve nově obeznámen s touto metodou. Nicméně stejně tak, jako se nedá usuzovat z dojmů, nechce se nám věřit tomu, že Cicero, proslulý řečník, politik, filozof a spisovatel, se poprvé dozvěděl o jedné z nejpopulárnějších metod antického řečnictví (Yatesová, 2015) až přibližně někdy ve svých padesátých letech. Zejména v době, kdy metoda loci mohla být pravděpodobně stejně stará pro Řeky, jako je nyní Cicero pro nás (z důvodů nezapsané ústní tradice). Abychom zbytečně neodbočovali, je třeba zmínit ještě jedno a poslední antické dílo pojednávající o metodě loci. Tímto dílem je Quintilianovo pojednání Institutio Oratoria, sepsané přibližně v roce 95 n. l. Tyto tři stěžejní díla, z nichž nejdůležitějším je Rhetorica Ad Herennium prochází dějinami Ars memorativa jako stříbrná niť.
Ars memoriae bylo od dávných časů svázané s rétorikou. Toto umění patřilo k rétorice jako technika, pomocí které mohl řečník zlepšit svou paměť do takové míry, že byl schopen pronášet z paměti a s naprostou přesností dlouhé promluvy . Jako mnohé, Ars memorativa vznikla v antickém Řecku, odkud byla předána Římu, a následně prošla celou evropskou tradicí až do dnešní doby. Začíná u bájného Simónida, jehož tak často uváděli dávní autoři do kapitol o paměti (Yatesová, 2015).
Simónidés z Kea (asi 556–468 př. n. l.) náleží k předsokratovské době. Tomuto zjevně mimořádně nadanému a originálnímu muži se připisovaly různé inovace. Říkalo se, že jako první požadoval honorář za své básně. Simónidova důvtipnost nalezla svůj otisk v příběhu o jeho vynálezu umění paměti, který souvisí se smlouvou na jednu již zmíněnou ódu. Jinou novinku připisuje Somónidovi Plútarchos, který se podle všeho domnívá, že Simónidés jako první srovnával básnické postupy s metodami malby, což je teorie, kterou později ve stručnosti vyjádřil Horatius ve svém slavném výroku ut pictura poesis – poezie je jako malba. „Simónides,“ říká Plútarchos, „nazývál malbu tichou poezií a poezii nazýval malbou, která mluví; neboť činnosti, které malíři ztvárňují ve chvíli, kdy jsou konány, slova popisují poté, co jsou vykonány (Yatesová, 2015, s. 41–42).
Křehké vztahy k ostatním uměním, jež se táhnou napříč celými dějinami umění paměti, jsou tedy přítomny již v jeho legendárním zdroji, ve vyprávění o Simónidovi, který pojímal poezii, malířství a mnemoniku jako vizualizaci. Je třeba zmínit, že Simónidés skutečně učinil nějaký zásadní krok v mnemonice, když vyučoval pravidlům (nebo je zveřejnil), která se sice zřejmě odvozovala z dřívější ústní tradice, přesto však vyznívala jako nové podání předmětu (Yatesová, 2015).
Jakým způsobem tedy ona tajemná metoda loci funguje?
Z kvalitativní analýzy, která byla provedena na základě studia a analýzy antických textů vyplývá, že metoda loci sestává ze tří základních stavebních kamenů (Ondřej, 2022):
MÍSTA (LOCI)
Jsou přirozeně se vyskytující nebo uměle vytvořená v naší mysli. Představují jakési úložiště, do kterého umisťujeme informace, které se chceme naučit. Díky místům jsme schopni nalézt obrazy reprezentující fakta. Jsou něco, co posiluje paměť a musí být pečlivě vtištěna do mysli tak, aby myšlenka mohla procházet od jednoho místa k druhému. Místo je metaforicky možno přirovnat k voskové destičce, na kterou zapisujeme informace.
OBRAZ
Je figura, značka, portrét, představa či reprezentace určitého objektu nebo informace, kterou si chceme zapamatovat. Pomocí symbolů si ukládáme tyto informace či fakta, která se chceme naučit, na konkrétní místa. Obrazy představují metaforu písma, které zapisujeme na voskové destičky.
MECHANISMUS
Mechanismus metody loci spočívá v „zasazení“ určitého obrazu do určitého místa. Je to samotné zasazování a vybavování obrazů. Funguje tím způsobem, že si nejdříve umístíme obrazy na konkrétní místa, následně procházíme těmito místy, díváme se na ně a vyžadujeme od nich obrazy, které jsme zde uložili. Díky tomu se nám připomenou samotná fakta.
Každý z těchto mechanismů se řídí určitými pravidly a má konkrétní atributy, podle kterých je třeba se řídit a dodržovat je.
Aristophanes. (2016). Paece. Interactive Media. (Original work published ca. 421 B.C.E.).
Cicero, M. T. (1948). De Oratore (E. W. Sutton, Trans.). Harvad University Press. (Original work published ca. 55. B.C.E.).
Cicero, M. T. (1954). Rhetorica ad Herrenium (H. Caplan, Trans.). Harvard University Preess. (Original work published ca. 80. B.C.E.).
Durant, W. (1966). The Life of Greece (23rd ed.). Simon & Schuster.
Ondřej J. (2022). Návrh teoretického modelu kognitivních mechanismů metody loci a empirický výzkum sebe-referenčního efektu jako jednoho z konstruktů ovlivňující její efektivitu [Master’s thesis, Masaryk University].
https://is.muni.cz/th/tz1tg/
Quintilianus, M. F. (2002). Institutio Oratoria (D. A. Russel). Harvard University Press (Original work published ca. 90.).
Yates, F. (2015). Umění paměti. Malvern.
Drag and Drop Website Builder